Drobná žena s velkým srdcem

Prachatice se loučí s prof. RNDr. Ing. Vlastou Kroupovou CSc.
1.10.2020 se v kostele sv. Petra a Pavla rozloučily Prachatice s významnou a skromnou ženou profesorkou Kroupovou. Profesuru fyziologie hospodářských zvířat obdržela z rukou jí milovaného Václava Havla. Tehdy ještě prezident s radostí udílel všemi universitami navržené profesury.
Přátelskou paní prof. Vlastu jsme s moji ženou Radkou potkali v jejím arnoštovském hnízdě na přelomu tisíciletí. Přijala nás s velikou vřelostí ve svém domě stojícím na břehu Pucherského potoka, jenž sama nazývala„ Stánkem Zeleného srdce“. Spojilo nás s ní hned několik věcí – vztah k šumavské krajině, ochraně přírody, podobné politické ladění, vstřícné porozumění pro česko-německé vztahy a zejména víra v Krista. Paní Vlasta byla kultivovaná žena s nevšedním intelektem, ale též prostou spíše univerzální křesťanskou vírou v Boha Stvořitele i Spasitele.
Oněch dvacet pominulých let našeho vztahu bylo naplněno stovkami hodin zejména večerních a nočních rozhovorů. Vážných i vášnivých diskuzí a hledání odpovědí na naše společné tápání a pochybnosti v oblastech jako je směřování našeho národa, církví, křesťanství a též vývoje v ochraně přírody, lesa i krajiny.
Paní Vlasta byla ženou činů a pozoruhodných aktivit. Zejména v oblasti jí milovaného Arnoštova, Křišťanova, Zbytin i menších samot v okolí. Zachránila celou řadu památek. Zejména kapliček a božích muk. Za záchranu ji vděčí např. křišťanovský hřbitůvek. Spolu s bavorským přítelem Josefem Fischerem, jehož sama přezdívala „Josef evangelista“ a partou nadšených mladých ochranářů a ornitologů vyzvedla přímo z podzemí památné studny na Vyšném. Objevila totiž okraje pěti studen na místech zničených obydlí, z polí pak její parta snosila kameny a obnovili horní obruby zasypaných vodních zdrojů. A to vše doplnila s Josefem tabulemi s biblickými texty, popisy studní v Písmu, studnice Josefova, Izákova atd.
Na jiném projektu s přítelem Bohouškem Naušem v blízkosti obce Záblatí připravila podklady pro vznik naučné geologické stezky. Po léta spolupracovala s Dřípatkou, Helenkou Klimešovou, ale zejména se zásadně zapsala jako spoluzakladatelka Zeleného srdce Evropy. V tomto česko-rakousko-německém ochranářském projektu měla zásadní slovo za českou stranu.
Na jihočeské univerzitě si postupně vydobyla uznávanou pozici odborníka, vědce. A též laskavého i náročného učitele. Sám jsem potkal na Arnoštově několik jejich vděčných doktorandů, kteří za ní sem jako „její děti“ /vlastní neměla/ opakovaně přijížděli. A nejen studenti, ale často i trochu bezprizorní děti z okolí nebo ty naše z přírodovědných klubů Kapka a Kos zde nalezly víkendový domov, zastavení, poučení i zapojení do práce pro přírodu. Vzpomínám rád na setkání s panem Naušem, Věrkou Soukupů, chlapci Vondrkovými při malých výstavkách a identifikaci snesených hub, nerostů či květin a večer opékání bavorských klobásek přivezených přítelem Josefem. A uprostřed toho všeho radující se paní domu, především z toho, že stánek slouží tak skvěle všem milým hostům. Veselé a vtipné bylo totiž i, řekl bych, historické označení několika vedlejších boudiček a přístřešků kolem vlastní chalupy. Nesly svá německá jména: „Huhnerstall“ slepičárna, tam mohlo spát několik lidí a „Bierkeller“ suterénní místnost s krbem ke zmíněnému opékání dobrot. Nad tím malý pokojík zvaný „Smeichelkabinet“, kde se údajně miloval jeden novomanželský pár z NDR. Pak „Scheune“ stodůlka pro nářadí a těsně u potoka i námi využitá sauna. Hostitelka milovala tenhle šumící potok plný chladivé, nahnědlé vody pocházející z boletických rašelinišť. Do pozdního věku se do něj ráno a někdy i večer v rouše Evině ponořila. A tak si zřejmě uchovávala pevné zdraví až do vysokého stáří.
K nejvěrnějším přátelům paní profesorky Kroupové patřil jistý německý pár z oblasti Erfurtu Lutz a Vera H. Každoročně přijížděli, aby zde v tichu restartovali síly pro svá náročná povolání, ale také pracovali na chalupě a okolí jako na svém. Lutzem nabroušená kosa byla přímo něco posvátného, nikdo jiný než on to tak neuměl. Paní Vlasta se s ní hbitě oháněla ještě ve své osmdesátce.
Posledních dvanáct let jsme přijížděli na Arnoštov spolu s kolegou botanikem Filipem z A Rocha, abychom prováděli monitoring ptáků a motýlů v blízkém Vojenském újezdu Boletice. Každý den jsme po čtení z německé bible a společné modlitbě museli takříkajíc na kobereček. Hostitelka nás dopodrobna vyslýchala a často si i zapisovala naše poznatky o pozorovaných ptácích, hmyzu a námi navštívených lokalitách. Nezapomenutelné jsou její zářivé a šťastné oči, když jsme jí ukazovali námi odchycené a kroužkované ptáky v blízkosti jejího obydlí. Když jsme ji přizvali ke kroužkovacímu stolku a přinesli tam barevné křivky, stehlíky, konipasy horské, vodního skorce nebo i létající drahokam ledňáčka, pak slyším dodnes její slova, „to je teda nádhera přímo z boží dílny!“
A ještě něco k našim večerním “Plauderei“, povídání, příběhům, klábosení. Paní Vlasta byla kronikou zapadlých dob, před i poválečných časů. To bylo něco živého a aktuálního, co povstávalo skrze její příběhy před našima očima. Lidé ji pro tuhle její schopnost měli velmi rádi. Ale aby vše zapsala do písemné podoby, to i na mé opakované naléhání tvrdošíjně odmítala s poznámkou „byly to krásné i složité časy…“ Cenil jsem jedno, paní profesorka byla ve svých líčeních poctivá, spravedlivá. Dovedla ocenit i prosté lidi, ale i bohaté a vysoce postavené. I na některé komunistické straníky vzpomenula s poznámkou, „to nebyl prospěchář, za svými ideály si stál.“ Zvláště česko-německé vztahy byly její prioritou. Česko-německý rodinný původ měl v této ženě silné kořeny. Do jedné z obnovených kapliček nechala vepsat slova Ježíšova „Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům.“ V tom byl zásadní pohled paní Vlasty vůči minulosti – odpuštění a smíření. S radostí jsme s manželkou iniciovali setkání naší přítelkyně s Ladou Arnautovou z ČT v rámci programu Cesty víry. Vznikl tak krásný dokument, který můžete shlédnout v archivu ČT pod názvem Paní ze Šumavy na https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379..
Milá Vlasto, budeš nám chybět, i tvůj stánek na Pucheráku. Díky za vše, co jsi nám dala. Příklad aktivního života až do konce. Za živý a pulsují ekumenický vztah, přátelství mezi Tebou, katoličkou a námi evangelíky. Všechny přehrady a hranice mezi námi byly smazány. Prožívali jsme tak po léta předjímku toho, co nás čeká a co Ty zakoušíš již v plnosti.
Mgr. Pavel Světlík bývalý kazatel Církve bratrské v Husinci, nyní ředitel A Rocha – Křesťané v ochraně přírody o.p.s www.arocha.cz